Příběhy hrdinů
Alois Paleček
Nazdar,
jmenuji se Alois Paleček, je mi 21 let a jsem ze Štěrbohol nedaleko Prahy. Mám tři mladší bratry a jednu starší sestru. V říjnu jsem byl odveden do armády a pak zařazen k pražskému 28. pluku. Když jsem odcházel, dal mi táta minci pro štěstí, kterou kdysi on dostal od svého táty. Máma hodně plakala, protože se bojí, aby se mi něco nestalo. Slíbil jsem jí, že ji budu co nejčastěji psát. Bráškové se už těší, až se vrátím a budu jim vyprávět, co jsem kde zažil.
Na jaře jsme se s mojí mojí Emilkou chtěli brát, ale nakonec jsem musel do armády. Slíbila mi, že na mě počká.
Doufám, že ta zatracená válka co nejdřív skončí!
Nazdar,
začal rok 1915. Válka je v plném proudu. Já se zanedlouho chystám na frontu. Bohužel, Rusové se dostali až na hřebeny Karpat. S takovou tu válku prohrajeme.
Pár dnů po novém roce se k nám dostala zpráva, o tom co se stalo o Vánocích na frontě nedaleko belgického města Ypres. Vojáci na obou stranách vyhlásili dočasné příměří, aby spolu mohli Vánoce oslavit. Kromě předávání různých dárků, od čokolády, přes cigarety a tabák, až po knoflíky, vojáci uspořádali přátelské fotbalové utkání, které po předčasném ukončení z důvodu píchnutí míče o ostnatý drát skončilo 3:2 pro Brity. Já na rozdíl od nich strávil Vánoce zavřený v kasárnách.
Emilce jsem jako dárek poslal malý medailonek s mojí fotkou, aby na mě nezapomněla až odjedu na frontu, bohužel do Karpat.
Alois Paleček
Naše pozice leží nad vesnicí Stébnická Huta. Naší armádě se nedaří udržet Rusy na hřebenech Karpat a fronta se rychle posunuje k nám. Už teď k nám pronikají malé skupinky Rusů. Když jsem byl pro vodu dole ve vesnici, potkal jsem malou ruskou průzkumnou jednotku. Nemusel jsem se bát, protože Stébnická Huta je takovým neoficiálním neutrálním územím. Překvapilo mě, že ruští vojáci nejsou Rusové ale Češi. Říkají si Česká družina. Už jsem o nich slyšel. Několik našich vojáků kvůli nim přeběhlo. Pokud by někoho z České družiny zajali, popravili by ho.
Od Stébnické Huty, Alois Paleček.
Nechali nás tam!
Když jsme dorazili s 47.plukem tyrolských císařských myslivců sem ke Stébnické Hutě zajistit náš úsek fronty, zjistili jsme, že to tady nebude tak dobré, jak jsme si předtím mysleli. Kdybchom se mohli alespoň dobře najíst, ale tady dostáváme jen trochu jídla a ještě k tomu většinou úplně zmrzlou. Nejhorší je ale to, že většina z nás trpí průjmy. 22. března přešli Rusové do útoku a 26. března se zastavili u nás. Byl vlhký a mlhavý den a ruské dělostřelectvo ostřelovalo sedlo. Velení k nám přesunulo kluky, kteří tady viděli pušku poprvé v životě, abychom mohli 27. vést protiútok. 25. dorazili poslední. Dopoledne k nám dorazila posila o síle 700 mužů. Ve tři jsme zaútočili. Zajímalo by mě, kdo takové nesmyslné útoky plánuje! Poslali nás proti přesile. A ještě k tomu měli rusové lepší pozice než my. Doktor našeho pluku, doktor Griff, si zřídil svou provizorní ordinaci dole v údolí, na území nikoho, ve Stebnické Hutě. 29. ale Rusové nepsané příměří ve Stébnické Hutě porušili a zajali naše vojáky, které tam doktor Griff léčil. Naštěstí nám tam doktora nechali. Plukovník Schaumeier žádal velení, aby nás vstřídali, ale nikdo mu neodpověděl. Ráno 3.dubna na Bílou Sobotu na nás Rusové zaútočili. Náš I. prapor, ve kerém jsem byl i já, byl Rusy rychle obklíčen a nedlouho na to zajat. Nevím přesně, co se dělo se III. praporem, proto o jeho osudu nebudu radši povídat. Slyšel jsem, že velení nás mohlo zachránit požitím 87. pluku. Neudělali to. Z mých věcí mi nezůsalo nic. Rusové nám to všechno, jako poraženým, ukradli. Doufám, že s námi budou zacházet dobře.
7. dubna 1915, Alois Paleček
